Po, 06/13/2011 – 08:35 — Alešák

Chtěl bych upozornit, že toto jsou autentické, právě (téměř) prožité zážitky převedené na “papír” pro domácí čtenáře sledující tuto plavbu a ke konečnému, řádně okomentovanému a doplněnému dílu o historické a jiné fakty, může a má opravdu, ale opravdu daleko… … … 🙂

Kapitola 1. – Ať žijí kamarádi, co tomu předcházelo

Všechno to začalo asi měsíc před vánocemi. Volal mi Radek, jestli bych nechtěl plout na Viktorce z Azor do Polska. Prý takový malý výlet na 3 týdny. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že 3 týdny v kuse dostane dovolenou málokdo a bylo by fajn to rozdělit na dvě štreky. Týden před vánocema volal znovu, že Viktorka v červenci vypluje z Azor a v srpnu z Brestu. Měsíc a měsíc volna už jsem nekomentoval a velice rychle jsem to Radkovi potvrdil. Pak už mi dal jen takový hezký dárek den před vánocema, jestli si to prý nechci prodloužit, že Viktorka je v Karibiku a bude z tama vyplouvat na Azory. Pár dnů přemýšlení, chvíle počítání a na silvestra jsem mu to potvrdil.
V únoru jsme se sešli s Rudou v Příbrami, domluvili se že se za nim na víkend zastavím aby mě trochu poznal, než mě pošle na Viktorku a předběžně se domluvili na půlku května na vyplutí. Začátkem března jsem se za Rudou skutečně zastavil a rovnali jsme celý den mapy. Tolik jsem jich na jednom místě v životě neviděl. A tolik zajímavých míst jsem neviděl snad ani ve školním atlasu… V hlavě se pomalu začal rodit plán na jednu další hezkou cestu. Finsko, Švédsko a Norsko má opravdu krásně členité pobřeží. To jsou zase nejméně 3 měsíce, to už mě šéf opravdu přestane mít rád… Ale všechno hezky postupně, nejprve je přeplutí Atlantiku na Viktorce…
V dubnu se s Rudou scházím v práglu a všechno je jinak. Má tam pár lidí co mají čas v květnu a pouze měsíc, takže s nima přepluje na Azory a já holt nepoletím 18. na Martinik, ale o pár dnů později koncem května na Azory s tím že se mi ozvou cca 5 dnů předem kdy a kde. Po přeorganizování věcí a takové normální honičce v hokně 17. kolem oběda nakonec Ruda volá že je všechno jinak a jestli teda nechci dovalit na Martinik když už mám tu letenku… Tak trochu na tečku… Přebírám si z toho že Viktorka ještě nevyplula a neni jisté jak to s ní vůbec bude. Naštěstí se Honzík zmínil že v srpnu pojede přeplavbu z Markéz na Novou Kaledonii. Je to prý poslední etapa na třech převážených katamaránech Katana 47 z Francie na Novou kaledonii kterou provádí Igor Piňos. Takže co už s domluveným neplaceným volnem, přece nebudu celou tu dobu chodit do práce. Spojuji se s Igorem ve čtvrtek (19.5.) dostávám hromadu informací, kde je která loď a jaké jsou možnosti a do pátku bych se měl ozvat nazpět. Není ani moc nad čím přemýšlet a v pátek potvrzuji téměř celou štreku z Martiniku na Novou Kaledonii. V pondělí se za Igorem zastavuju a oficiálně si plácáme, odlet by měl být 31.5. V úterý si jdu pro očkování žluté zimnice, což je pro Panamu povinnost a paní doktorka mne instruuje co se týká sportování a pití na nejbližších deset dnů… Uvidíme… Nakonec ve čtvrtek volá Igor že poletíme 1.6. a přidává k tomu informaci o cenách letenek z Prahy a Vídně. Takový menší rozdíl, z Prahy za 35, Vídeň 12. Nakonec seženu letenky z Berlína, podaří se mi domluvit s kolegou a po tom co se tam hodím, on odveze služebáka nazpět. Všechno spěje ke svému závěru (pár pracovních nocí, ale co už) a datum odjezdu je za rohem, když se z neděle na pondělí roztřesu jako drahý pes a ani kalvádos léčba nezabere, je to čím dál tím horší. Žlutá zimnice je opravdu sfiňa… Ještě štěstí že úterý už je lepší a člověk dokáže opětovně i pracovat aby to všechno stihnul…
Vyrážím po půlnoci, bágl mám podezřele lehký, pouhých 18 a dost mne to znervózňuje, ale asi je to tím že namísto obvyklých dvou litrů mám kalvádosu pouhý půllitr… Nad Prahou se hezky míhají blesky a začíná taková vlahá letní bouřka.

Tu si pak vezem téměř celou cestu až do Berlína. Cesty jsou téměř prázdné letiště najdeme také na první pokus. Na první pous ale nenajdem správný terminál a tak si dáváme tři okružní jízdy než se trefíme. První část letu je s AirBerlin do Paříže na Orly který letí v 6:15 a za hodinu je tam. Druhou část pak absolvuju s AirCarabien která odlétá v 11:50 a na Martiniku má být v 14:30 místního času. Takových hezkých 9 hodin letu tky to příjemně houpe, třese, pohazuje… V okamžiku kdy vystupujeme z letadla a ovane mě to vlhko a vedro si vzpomínám, proč ten Karibik vlastně nesnáším… Ještě že se budu moci asi hodinku aklimatizovat v hale, než přiletí Igor se Zbyňkem, kteří letěli z práglu. Po příletu berem auto a jedem se někam uložit, Igor zatím zjišťuje kde je loď a ubytováváme se v Saint Andere vedle Marine a začínáme užívat karibiku mocnými doušky míchaných nápojů.
Loď dorazila během noci, ráno pak zjišťujem že všichni mizí ještě týž den a nám nic nebrání se odhlásit na hotelu a nalodit se. Dnes je ale bohužel místní svátek, takže nikde nikdo, v pátek to má vypadat stejně a tak máme obavy že opravy se budou dělat až někdy v pondělí, což se nám sice moc nechce, ale nefunkční lednička je dost pádný agument. Nu což, uvidíme, zatím vezem Vlada na letiště a stavujem se ve Forte de France na jídlo, kde mimo jiné vidíme zakotvenou Viktorku. Původně kotvila v LaMarine, takže se přece jen o kus posunula… Večer pak ještě procházka po místních barech s hodnocením dámské obsluhy a upadnutí do komatu.
Při pátku nás zastihuje jedna dobrá zpráva, dnes není volno a tak se tu ukážou místní na ty závady co tu jsou. Takže vyrážíme na snídani před nákupem a odpoledne se jedem podívat na místní destilérku spojenou s ochutnávkou. Vracíme se k večeru, většina závad je odstraněna, jen lednička by měla být hotová až v sobotu ráno. Pro mě je ještě jedna zajímavá novinka, cestou na Panamu, se stavíme v Kolumbii, v Kartageně. Bude to zajímavé. Tentokrát už ani nejdu za nádhernou obsluhou na šlaftruňk a padám do komatu, přece jen na mě ten časový posun nějaký dojem udělal…
Sobota (4.6.) a probíhají poslední přípravy na odplutí… Přišel pán a dává do pořádku ledničku, já dopisuju poslední věty, Igor vyrazil na celnici nás odhlásit a namířit směr Kartagena. Bude to tam asi zajímavé… … …

Kapitola 2. – Plavba z Marine do Kartageny

Katamarán je Katana 47, honosící se jménem “Seina”, krásná to loď (na to že se jedná o katamaran), přídě mají nádherný křižníkový tvar, vevnitř jsou 4 kajuty po dvou lůžkách a v každé z přídi pak jeden jednolůžák evidentně plánovaný pro posádku, kde kromě polstrování na posteli a větráčku s lampičkou není vůbec nic. V tomto obrovském hangáru budeme až do panamy v celkovém počtu 4 kusů, což bude veselé, neboť jak nás informuje Igor, v oblasti Kartageny a panamy se formuje první tropická bouře. Šichty jsou rozděleny na noční a denní, kdy v noci sloužíme po dvou a během dne pak po třech hodinách. Den a noc je pak rozdělen sedmou hodinou a začínáme v pořadí Igor, David, Já a Zbyňa. Při tomhle stylu střídání hlídek na mne připadají vachty od 23 do 1-né, pak 7-má až 10-tá, první noční od 19-ti do 21-ti a od 3-tí do 5-té ranní a denní pak od 13-ti do 16-ti. A to celé pak znovu dokola. Ve skutečnosti si prohazuju šichty s Igorem a David zase se Zbyšou.
Na první ranní se pak seznamuji se sluníčkem a ono zase s mýma rukama, které se nad touto známostí drobet červenají. Záznamy do lodního denníku se provádí každé 4 hodiny a sice ve 12, 4, 8 a tak dále. Vítr ulehá a nahazujeme motory. Teda motor jeden a po nějakém tom dnu pro změnu druhý ať jsou hezky vyvážené motohodiny. K večeru nás poctívají návštěvou tři delfíni a tím je celkový dojem kompletní. No, možná ještě tu velrybu k všeobecné spokojenosti.
Na další denní, tentokrát odpolední od jedné pak oskar vykreslí nádherné mapy na nohou jak jsem si otíral ruce od krému. Není zkrátka nad pantenol, ten tyhle problémy řeší s přehledem.

. Během noci se pak objeví pár lodí aby k ránu nastal úplný klid na moři i v rádiu a místní kolorit tvořil pouze vítr, vlny a nekonečný prostor, který scvrkává čas na pouhopouhé před hlídkou, na hlídce a po ní.
7.6. v deset ráno provádíme zapnutí osmózy a je vydán pokyn jedna sprcha povolená. To vše vede k důkladnému večírku který zkouší prověřit jistý druh zásob na lodi. Nutno říci, že zásoby obstávají s úctou a noc kromě normálních světelných efektů tentokráte v levo, v pravo i za zádí ruší jen nutnost halzy.
Následující den pak při zpuštění osmózy přicházíme na problém s rozpojeným vedením. Zkrátka někde je rozpojen tlakový okruh a chlejstá voda do motorového prostoru. Nu což, tady se bez ní obejdem, v Pacifiku to bude už horší, ale to snad v Kartageně, nebo panamě dáme do kupy. Tuto skutečnost se rozhodneme zapít pastisem podle vzoru Řeků, že den začíná nejlépe ouzem. Přece jen pastis je podle našich chutí totéž jako ouzo. Den nám zpříjemňuje letecká hlídka coast guardů, která si nás prohlíží celkem důkladně. Asi se nudí. Je to takový ten monotónní den který je pak večer zpříjemněn palubním promítáním Moby Dicka v originále. Jak řiká Igor, v devět aby to stihla i večerní vachta. Přece jen je znát, že s československou námořní plavbou a nejen s ní, nabral hromadu historek, které neustále přidává k dobru.
Monotónní dny trávené za slunečných paprsků, příjemného větru ze zádi a vln jsou rušeny světelnými efekty během nocí, kdy kolem pobřeží Venezuely a pak i Kolumbie chodí bouřky jedna za druhou. Desátého dne měsíce června pak zkouší jedna z mála kontejnerovek (podle znaku na boku dělají do banánů) provést abordáž. Pánové nereagují ani na volání po vysílačce a hezky z blízka si nás dojdou prohlídnout. Asi největší zážitek za dopoledne je pak zastíněn odpolední přípravou nočního světelného představení, zahrnující v sobě “atomový hřib” signalizující, že tam někde je Kolumbie a v druhé řadě zajímavým padáním tlaku. Večer pak následuje druhý večer promítání, kdy na pořadu je “Tajuplný ostrov”, parodie z roku 2008.
Během noční šichty zjišťuju, že tentokrát se Slunko zvesela zakouslo do zad a opětovně děkuji pantenolu za to že je… 🙂 Na vachtě od sedmé ranní pak už začínají být vidět mrakodrapy v Kartageně a s obveselenou posádkou za odpoledního pařáku proplouváme plavebníma kanálama a kotvíme před jednou ze dvou místních marín. Ať žije Kartagena, trvalo nám to sem necelý týden…

Kapitola 3. – Kartagena

Ještě jsme se ani nestačili pořádně přesvědčit, jak nám drží kotva a už připlouvají dvě nádherné místní krasavice na člunu a představují se jako místní spojka na úřady a maríny. Holky probírají formality a u valné většiny z nás probíhá infarkt, což v kombinaci vedro a nádherné ženské není nic až tak nečekaného. Následné čekání na ukončení formalit si zpříjemňujeme dopíjením vína a probíráním různých vlastností našich dvou krasavic. Po lehké odpolední siestě pak vyrážíme na břeh a tágem do starého města, kde to žije. Mám dojem, že tak jako znakem Mexico City jsou zelenobílí brouci (VW Brouk), tak znakem centra Kartageny jsou kočáry tažené koňmi či mulami (znáte z telenovel…) a nepřeberné množství nádherných slečen a paní, které nás rozhodně nenechávají v klidu. Nakonec zapadáme do jedné opravdu honosné restaurace (knajpa opravdu není to co se dá použít) a dáváme si “lehkou” chálku s drinkem a vínem. Místní kurz je příznivý a na nuly velice bohatý a hláška na závěr “půl mega za večeři, to se hned tak nestává…” rozhodně pobaví. Kdo kdy nechá v knajpě za večer půl mega…? Nakonec se nějakou tu hoďku po půlnoci dostáváme na loď a plni dojmů z centra Kartageny a místního života poroučíme do říše snů.
Druhý den v Kartageně pro nás začíná až po poledni, kdy vyrážíme zkouknout za světla to, co jsme viděli den předtím v noci. Centrum je klidné, kdo by to čekal v neděli, a ostré sluneční paprsky jsou rušeny pouze výraznými hlasy náhodných naháněčů místních pubů.

Českým turistickým “step by step” kdy střádáme rekognoskování místních uliček s pamětihodnostma a zastávky na občerstvení v nádherných místnostech projdeme centrum i přilehlé okolí a před opětovnou večerní exkurzí města se zastavujeme na lodi. Tohle město opravdu žije a je nádherné. Jsou věci, které se opravdu nedají popsat a Kartagena je jednou z nich… Vidět noční život ve čtvrtích obklopujících centrum je něco úžasného… Uvidíme, třeba s tím něco provedem…
Třetí den tady bude náš poslední a odpoledne provedeme malý nákup, dotankujem vodu a naftu a s těžkým srdcem opustíme místní krasavice a vyrazíme směrem k Panamě. Víc než tři dny by to zabrat nemělo a pak už budem pouze čekat na povolení proplutí místama kde hromady lidí nechali duši aby jiné hromady mohly proplouvat… Vzhůru na panamu…

Kapitola 4. – Kartagena – Colón

Místní benzínka má otevřeno do pěti, takže odpoledne zvedáme kotvu a jedem tankovat. Katamaran v kombinaci s přeplavbou je neuvěřitelně žíznivá loď, takže dotankováváme téměř prázdné nádrže, tankujeme vodu do obou prázdných tanků a doufáme, že tentokrát nám z nich nějakým způsobem nevyteče, jak se nám to stalo s jednou během plavby a druhou během kotvení v Kartageně. Je zvláštní, že tady nikde nemají pohledy, to se prý budeme muset vydat do centra, takže dáváme alespoň razítka do yachtařských knížek a vyrážíme zpět před marínu na kotvu. Téměř okamžitě se objevuje Paula, dává nám pasy a loučí se s námi i za Danielu, která je prý na imigračním. Igor velí k okamžitému odplutí a žádná moc na světě nemá šanci změnit tento kapitánův rozkaz. Takže opouštíme Kartagenu bez patřičných pozdravů, fotky Daniely a za doprovodu jedné z vojenských lodí která akorát odplouvá z protilehlého, nejspíše vojenského doku.
Příroda nás alespoň obdařuje pohledem na nádherný západ slunce s měsícem v úplňku a malinkatý bouřkový mráček. Igor prohodil šichty, takže se snad ráno dočkám východu slunce na poslední noční vachtě. Namísto něj mne opětovně přivítá světelné představení, z toho malého bouřkového mráčku co jsme viděli večer a někdy v půlce vachty se přes nás i přežene. Vzduch je najednou svěží, jeden by řekl dokonce mrazivý, kapky naráží na tělo silou ledových jehliček při zimní fujavici a poprvé uvažuji o dlouhém rukávu. Jaká to hanebná myšlenka… Po chvíli ale vítr začíná opadávat z nárazových 40 uzlíků na příjemných 15 a z původního kapesníku opět vytahuju celou kosatku. Střídání přichází za příjemně osvěženého vzduchu a mraky nad hlavou a já se odcházím ještě chvíli dospat.
Den probíhá za příjemných historek ze života v Nuslích, právníků, doktorů a podobně. Není nad to, když se na palubě sejde továrník, právník a právník s gynekologem v jedné osobě. To už se pak takový exot, co dělá do počítačů úplně ztratí. Jednotvárnost nočních šichet je pak přerušena nejen četnými světelnými, ale i zvukovými efekty. Světel je tolik, že se podle nich dají počítat sekundy a svojí intenzitou bez problému probudí spícího člověka. Jeden by snad i začal přemýšlet o klapkách na oči. Probuzení do nového dne je velice deštivé, asi přece jen tropy a celý den je pak takový zvláštní. Vítr se obrací proti nám na nepříjemných 15 uzlíků, začíná tvořit vlnky a ze zadu do toho přicházejí mrtvé vlny od nočního a ranního veselení. Poskakujeme jak jehla v šicím stroji. Opravdu příjemná to činnost… Večer pak přichází na řadu promítání, tentokráte ve venkovním sále. Jako zpravodaj běží ukázka z přeplouvání atlantiku, následovaná válečným filmem, jak jinak než s námořní tématikou. Zkrátka “The Cruel Sea” je také jedna z klasik. K ránu přes nás opětovně přeletí nějaká ta bouřka, holt je to normální, přes den se divadlo nachystá, v noci je pak první dějství, to světelné, k ránu pak druhé, to s ochlazením, větrem a vodou. Případně je přídavek ve formě hudby a vylepšených světelných efektů druhé kategorie.
Dopoledne ještě chvíli dospávám a tak mě před připlutím do Kolónu musí chlapi budit.

. Je to fajn opět vidět nějaký ten cvrkot a hromadu lodí na kotvě. Připomíná mi to Gibraltar. Řadíme se mezi dvě lodě a vplouváme do zátoky kde je vjezd do panamského kanálu a kterou chrání vlnolamy poskytující pouze úzký prostor pro vplutí. Zahýbáme vpravo a míříme do Shelter Bay Marine, bývalé US základny, naproti Kolónu. Po vyvázání začínají celní formality a další opičky, Igor volá agenta na kanál, jménem Stanley, který nám zajistí proplutí a další věci a pak se jdeme podívat co je kolem zajímavého a nacházíme zajímavé a příjemné posezení… Jsme v Panamě.

Kapitola 5. – Colón, panamský kanál a Panama město

Marína na místě bývalé základny americké armády Sharmen, Shelter Bay Marine je velice příjemná s opravdu perfektní kuchyní, byť neskutečně drahá, nejen kuchyní, ale hlavně stáním. Ráno doráží člověk od Stanleyho, který se o nás má postarat jako místní průvodce, a agent na kanál který přeměřuje loď, ptá se na kdeco, včetně kompasů (to ostatní, více důležité pro plavbu přes kanál nemá cenu vyjmenovávat) a tak nějak začínáme chápat, že za nějaké tři dny, by jsme mohli vyrazit skrz díru. Ještě musíme dořešit formality, které měl spáchat agent a nasedáme k průvodci do opravdu malého auta a vyrážíme za místními pamětihodnostmi. První na seznamu je pevnost Fuerte San Lorenzo, stojící na ústí řeky Rio Chagres. Vjíždíme do národního parku San Lorenzo a asi po čtvrthodince jízdy džunglí jsme na místě. Nutno podotknout že autem míjená zeleň vyskytující se kolem cesty na nás dělá opravdu dojem. K tomu, když se dodá ten správný místní “zelený” zvuk, pardon, kakofonie zvuků, je opravdu úžasný zážitek a to se ani nemusí sem tam mihnout takový nádherný deseticentimetrový modrý motýl.
Pevnost, respektive pozůstatky pevnosti San Lorenzo jsou také opravdu působivé. Stačí si představit že v tomto vedru a vlhku na sobě má člověk ještě plnou polní toho času a prodírá se panenskou džunglí do kopců jenom pro to aby tam do někoho zapíchl meč a to vše pod dohledem místních bezzvučných indiánů, foukajících své ne zrovna přátelské šipky, neřknu li oštěpy. Zkrátka, kam se hrabou parní lázně s interní posilovnou. Po téhle exkurzi vyrážíme konečně směrem ke Colónu, kam se jede přes panamská zdymadla. Máme štěstí, zrovna “nic nejede”. Pokračujeme kolem nově budovaného kanálu a jeho zdymadel, který bude schopen přepravovat daleko větší lodě a tím má dokázat přepravit dalších cca 30% procent z dnes asi již 45% proplouvajících. Kolem Kolónu pak míříme na další místní památku, pevnost Portobelo. Cesta je to dlouhá a cíl vítáme s nadšením, něčím malým do žaludku a něčím na zavodnění. Není asi nic lepšího než pivo. Možná dvě piva? Procházka po zříceninách pevnosti a vesničce je zakončena usednutím v hospůdce U kapitána Morgana. Auto je opravdu malé a cesta nazpět je utrpení, i když jsme si prohodili místa.
Doprava v Colonu i město samotné je hodně zvláštní a dojem udělá opravdu jen na znalce jistých městských čtvrtí v naší republice. Po krátké exkurzi ve striptýzovém klubu, který má do otvíračky ještě hodně daleko se pokoušíme dostat do free zóny. Bohužel bezvýsledně, “černoušek” točí kolem strážní budky, ale zítra se nám to prý určitě podaří bo dneska svátek nebo co… Po pár kličkách ve městě nakonec končíme v centru “ala Chodov” kde pořizujeme pohledy, Igor panamský klobouček a komplet celá výprava zaplnění žaludku v “Libanonské” restauraci. Pak už jenom cestou do maríny zastavujeme v nákupním komplexu “ala Zličín” kde je asi jediný bankomat ve městě, alespoň podle našeho průvodce. Poslední přání na sklonku večera ještě projevujem cestou, kdy chceme vidět Gatunská zdymadla. Má tam být muzeum a jiné exkurze a podle průvodce fungovat 7×24, což se tak trochu neslučuje s realitou, neboť v pět odpoledne končí a hodinky sladěné s místním časem ukazují půl šesté. Než se pak s průvodcem v maríně rozloučíme, domlouváme se na čase a programu dalšího dne.

Zmoženi náročným dnem vyrážíme na něco malého do restaurace, ať ten večer přece jen za něco stojí.
Ráno vyrážíme jako první na Gatunská zdymadla. Opět máme štěstí a projíždíme bez čekání. Jaké to překvapení když na prostředních zdymadlech pak potkáváme tanker cestou na Pacifik, který má na každou stranu od stěn plavebních komor tak akorát metr. Alespoň podle pohledu z výšky. Místní to mají opravdu zmáknuté a komentátor by mohl soutěžit v glosách s Bosákem při hokejovém mistrovství. Následuje druhý pokus proniknutí do free zóny pro Igorův foťák, který by si rád pořídil. Výsledek je však stejný jako předešlého dne, což málem přivodí Mahmůdovu (černouškovu) smrt a tak končíme ve stejném centru. Po zdárném nákupu pak vyrážíme do “Zličína” na nákup surovin potřebných na Pacifik. Přece jen je to tu levnější než v Panama city a nějakých 470 $ je velice luxusní cena. Troufám si říc, že u nás, by jsme museli ještě tak polovinu přihodit. Tři vrchovaté vozíky zručně balí tři mladíci a následně je odváží do přistaveného, pro tuto příležitost většího, auta. Cestou nazpět přes kanál už nám přestalo štěstí přát a konečně potkáváme právě proplouvající loď, což nás zdrží něco málo kolem čtvrt hodiny. Po uložení potravin do všech možných míst v lodi konečně řešíme osmózu. Přece jen, v Pacifiku by se odsolovací zařízení hodilo. Nacházíme místa kde je prasklá hadice a doufaje že v pondělí v místním “mecháči” budou mít spojky a ostatní potřebné věci pro nápravu a po koupeli v místním bazénku vyrážíme do marína restaurantu na domluvený sraz s lidma z Nového Zélandu (teda ona je to vlastně posádka ve složení US, Canada a Nový zéland – podle vlajkoslávy). Večírek je to nakonec povedený a nad ránem (asi spíše dopolednem) našeho republikového času odcházíme každý do svého pelechu. Mám dojem že časový posun sedum hodin není až tak moc…
Neděle je ve znamení drobného úklidu, praní, zjišťování a ověřování funkčnosti kamer na panamskám kanálu (na
www.pancanal.com pod sekcí multimedia jsou dvě kamery z Gatun locks, další dvě pak z Miraflores Locks a jedna odněkud z druhé poloviny z Centennial Bridge), přivázání pneumatik na boky lodě a obecného zevlování a odpočinku. Zkrátka takové vlahé přípravy na pondělní proplutí. No, vlastně budeme nocovat na Gatunu, na jezeře a do Panama city se dostanem až v úterý. Zítra ráno mají přijet další dva účastníci zájezdu, Jiříček a Pavel a dopoledne ve dvě hodiny máme být na první bójce a pak už nám nic nebude bránit v cestě směr Gatun Locks nahoru na jezero Gatun. Večer ještě trosky naší posádky v místní hospůdce pozorují postup Panamy do osmifinále na penalty ve “Zlatém poháru”. Je pravda, že těch pár kousků zápasů ve skupinách anebo už ve vyřazovacích kolech stálo opravdu za to. Borci driblujou jak kybernetické myši sem a tam a akce střídá akci. Kam se hrabe anglická, nebo španělská liga. Sestřih šancí po zápase pak vydá na deset až patnáct minut přenosu. U nás to bývá tak možná minuta… Zkrátka fotbal, na který se opravdu dívá s radostí.
Od rána je pařák jak v lázních, na lodi probíhá generální úklid všech možných prostor a zákoutí, takové to klasické šúrování za které v Chorvatsku dáváte sto éček a které trvá zhruba dvě hodinky. Kolem jedenácté dorážejí kluci z letiště se Stanleym a naším milým “Mahmůdem” a začíná pravý předodplucí chaos. Bágly, papíry, voda, tuhle boty sem, támdle bágl tam, rychlá sprcha než se doplní i druhý tank a pomalu můžeme vyrazit k benzínce. Po jedné místního času, kdy už pár minut slušně chčije a rozhodně je to lepší model než nějaká čtyřstěnná místnost kterou místní nazývají sprcha bo tam teče voda z jednoho ze dvou kohoutků, konečně vyrážíme směr benzínka. V maríně tvrdili, že mají otevřeno od jedné. Teda oni také předtím tvrdili, že i od dvanácti a tak se pak po vysílačce dozvídáme, že ještě hodinu budem muset počkat.

. To už ale ohrožuje rande vousem s lodivodem a tak pouze přirážíme k molu, Zbyňa jde do office pro peníze za “levnou” naftu a já s Davidem dolejváme zmíněné přestárlé živočichy z kanystrů do nádrže. Místní benzínka je vůbec zajímavý podnik. Takový prostý, až jednoduchý by se dalo říc. Nejdříve je potřeba na office nahlásit kolik litrů se bude tankovat. Krok dva je pak tuto částku zaplatit a krok tři se pokusit jí i vyzvednout. Zjevně tady (nejen při tankování, ale v Panamě obecně) děláme něco špatně. Nejdřív “Mahmůd” náš milý doprovod od Stanleyho si nedokáže vzpomenout jestli tam budou mít vlastní lana anebo ne a tak pro jistotu vyčerpá v odpovědi obě možnosti, pak zjistíme že tam stojí motorák, takový ten velký, žíznivý a nakonec odplouváme bez ropy… To vše samozřejmě za vydatné sprchy, která do té doby normálně chodila až ve večerních hodinách. Lehkým kličkováním mezi loděma na kotvě a těma, co právě propluly kanálem, se dostáváme na místo srazu a v chladném, opravdu chladném, deštíčku si dlouhé čekání tak trochu zkracujem driftováním. Opravdu skvělá zábava to driftování, naštěstí s náma není Fryšténský a tak driftujeme všichni… Nakonec ho absolvujeme v nádherných kanárkovských a jiných vodě neprůchozích bundičkách. Tak přece jen ty hadry na sebe obleču, už jsem měl vážně obavu…
Pilot nakonec doráží v okamžiku, kdy se chystáme udělat “něco malého do žaloudku” což tuto akci zdárně přerušuje a nechává posádku šilhající hlady, což není dobré před takovou cestou. Chudák Jiříček je z kuchyně přímo nekompromisně vykázán. Je 15:30 místního času (22:30 CZ, pro ty co se snažili nás sledovat na web kamerách) a vyrážíme směr Gatun Locks hned za kontejnerákem Cap Pasley, se kterým se vyšplháme o nějakých 24 metrů nad hladinu moře. Ke komorám je to půl hodiny plavby a před nima pak ještě čekáme na jistého master pilota pro kontejnerák. To už jak Zbyňa zjistil, jsme na kameře vidět. Ono to sice v originále znělo sice tak nějak nejistě, “něco co vypadá jako katamarán za velkou kontejnerovou lodí, jestli, prý, jsme to my…”. Nakonec se kontejnerák rozjede vpřed a uvolní nám prostor před komorou, kde se nachystají lana ze břehu na loď pro proplutí. Velké lodě jsou udržovány na místě ocelovými lany pomocí lokomotiv s navyjáky. Vepředu dvě na každé straně a v zadu pak na každé straně jedna, jak jsme hezky viděli při předchozí návštěvě zdymadel. Na nás stačí na každé straně dva maníci s lany. Nejdřív nám hodí tenké lanka na konci s takovou “házecí kuličkou” které přivážem na oka našich lan, které nás pak budou držet při napouštění komor a tradá vpřed. V komoře si pak přitáhnou lana naše, hodí na pacholata, my doberem a čekáme, až se za náma zavřou vrata a začne konečně ten cirkus. Představení je jednoduché, tak jak stoupá voda v komoře tak je potřeba dobírat lana. Jak jednoduchá teorie. Chvíli před sedmnáctou místního času (5 minut před půlnocí pro vzdálené pozorovatele) se dovírají první vrata a můžeme začít s praktickou částí. Proud vody přitékající do komory s lodí lehce mele a tlačí na pravobok, alespoň z mého pohledu levého zadního lana, které neustále dotahuji. Ostatní si vedou stejně a za chvíli jsme nahoře prvního výtahu. Chvíli klid než se před konntejnerákem otevřou vrata, pak se ozve zapískání a mohutný šroub rozvíří vodu před námi a Cap Pasley míří do prostřední komory. Chvíli na to ho následujem i my a začíná druhé kolo.
Po jeho ukončení mám dojem, že se přes nás přehnal další tropický liják a marně uvažuju proč jsem si vlastně tu mokrou košili měnil za suchou. Před třetím kolem naštěstí oběhne dokumentarista Zbyňa posádku i pilota s vodou. Lepšíme se každou komorou a tak bez problémů opouštíme Gaton Locks a odbočujeme vlevo. Za zádí máme nádherné pohledy na mraky nad džunglí se zapadajícím sluncem, prostě další kýč.

Vyvazujeme se pak o kousek dál k velké bóji, kde strávíme noc, pilot nás opouští, blahopřeje k bezproblémovému proplutí a oznamuje, že ráno v půl sedmé pokračujem dál.
“Mahmůd” nás k naší nesmírné radosti neopouští a jsem rád, že neumí česky. Teda pevně doufám, že neumí česky. A to tvrdil, že u nás nocovat nebude, ale třeba ho už ráno na palubě opravdu nenajdem… Po výborné večeři našeho nového kuchaře, se dostavují další hladoví strávníci, tentokrát z místního osazenstva v hojném počtu deseti kusů na metr čtvereční. To jen pro začátek, ostatní jsou už na cestě. Do toho nám “pod okny” jezdí náklaďáky ze stavby širšího kanálu, zkrátka přes den je moc vedro, tak makáme v noci… No prostě flek k přespání par ekceláns…
Pilot drazí ještě před budíčkem v šest a začíná frmol. Odvázání, vyplutí, kafe pijeme za plavby a míříme směr Pacifik. Pilot říká, že ve zkratce “small boat passage” (bannana cut jak rika David) jsou stromy, ale nakonec se přece jen vydáváme touto nádhernou scenérií. Východ slunce je sice skrytý pod mrakem, ale i tak to stojí za to. Posádka je unešená a foťáky nepřestávají cvakat ani po opětovném napojení na hlavní trasu průplavu. Po čase potkáváme první loď, nese jméno Anaфh. Než se dostaneme za řeku Shagres, která Gatunské jezero vytváří a kde se muselo kopat pouze minimálně, míjíme ještě několik velkých korábů, Ever Refine a Four Otello. Pak ale džungle ustupuje a následují svahy poctivě terasovité a koryto vyhloubené. Než doplujem k prvnímu zdymadlu za mostem Centennial Bridge, míjíme ještě Holsatia Express. Po prvotním nadšení z velké lodě v prúplavu už ale tento trajekt nechává posádku klidnou, i když je to možná tím že most a okolní vyhlodaná krajina poskytují o dost lepší pohled.
Do prvního zdymadla na pacifické straně, Pedro Miguel, jdeme samy, vrata se zavírají a výtah jede dolů… Podstatně jednoduší záležitost a hlavně daleko méně namáhavá. Po několika minutách se otevírají vrata a jedeme dál. Před Miraflores Locks tvořené dvouma zdymadlama za sebou pak ještě asi dvě hodiny čekáme. Je vedro, lehce před polednem, stín se někam zdekoval a vítr i s vánkem se ho asi vydaly hledat… Prostě “kuwa pažák”. Dokonce i místní černoušek a pilot se potí a ovívají kšiltovkama. Chvíli před jednou se pilot probere, odpoutáváme se od bóje a pomalu vyrážíme, předjíždí nás malá výletní loď (malá oproti nákladním lodím, nikoli oproti nám), řadíme se za ní a za nás ještě nasoukají jednoho menšího náklaďáka Crown Topaz, kterého jsme míjeli cestou. Následuje pohodové sestoupení o dvě patra a před námi se otevírá pacifik, jsme tu, pilot nás opouští, jsme plni zážitků, foťáky a kamery plné materiálu doličného, prostě úžasné, neskutečné, neuvěřitelné, zase jeden splněný sen. Ve čtyři hodiny odpoledne se vážeme na bójku, Mahmůd řečený Rick nás opouští, naštěstí a konečně a po chvíli, co se dovoláme taxíku, vyrážíme na pivo na břeh. Večírek je to příjemný a je zakončen ještě posezením s živou hudbou a rumem s colou na palubě. Další den je na programu nákup a další pičičmundičky a ten další den pak ráno nafta s vodou a tradá na Markézy.
Seznam na doplňující nákup na pacifik, který dáváme do kupy po ránu je vcelku krátký, i když se nerodí zrovna snadno a pak voláme taxi a vyrážíme na břeh do Panamy. Cestou bereme pneumatiky a to je celkem chyba, měli jsme je hodit do moře bo místní mahmůdi jsou zralí na tečku… Půlka posádky pak vyráží na doplňující nákup a zbytek zkusí zrekognoskovat místní staré město. Po tom co jsme ale viděli Kartagenu, je toto jenom slabý čajíček odvařený z týdenních ponožek. I průvodce kterého kontaktoval Zbynďa oznamuje že Panama se snaží dostat na úroveň starého města v Kartageně, ke které se ale dostane až za pár let… Zbynďa nakonec opravdu odjíždí směrem domů a my večer ještě zkoušíme opravit osmózu, bez úspěchu, takže pacifik proběhne po staru a v místní knajpě vyřizujeme ještě poslední pozdravy a další rozlučky směrem k domovu…

.
Na Markézách snad bude spojení přes T-Mobile, Vodafone tam partnera prý nemá a dál už je to i pro T-Mobile zem neprozkoumaná. O2 je na tom s roamingem a domluvou směrem k nám, domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny… daleko lépe. Snad alespoň net potkáme cestou…

Kapitola 6. – Panama – Markézy

Ráno, po tom co dorazí naši dva záškodníci, které vysadíme na XYZ ostrově vyrážíme nabrat ropu v místní Balboa maríně. Jak už nikoho z nás v Panamě nepřekvapí, i když včera bylo slíbeno, dneska ropa prostě není. Takže zpět na bójku a já s Igorem a Pavlem vyrážíme na břeh zkusit sehnat obyč zahradní hadici na výměnu té neobyč tlakové, kterou inteligentni štajgři použili na osmózu a která tak ráda praská. Cestou zpět na loď se ještě připíchnu na net abych nahrál i tu druhou část souoru s fotkama na ftpko, bo den předem se mi to nepodařilo. Jeden jaksi pozapomněl, že toto je US oblast se šťávou…
Vše dokonáno a dorážím právě když naši tankují, ani wodním tágem nemusím na loď, stojí přímo u mola. Po dotankování všech tekutin, kromě piva, knajpa ještě měla bohužel zavřeno, vyrážíme na místo výsadku XYZ. Tentokrát je nás v posádce pět a tak je potřeba trochu přeorganizovat vachty a denní tříhodinovky se mění také na dvouhodinovky. Takhle to bude spravedlivé a budem se střídat po osmi hodinách. Kluci, výsadkáři, cestou hrají mariáš a kousek od ostrovů vidíme velrybu. Celé stádo velryb a poučeni klasikou se po palubě nese “Támhle chrlí”. Pro vylodění našich záškodníků hážeme kotvu, pro lepší zábavu blíže k bójím ke které nás to i snese a “děvenka jedna starostlivá” se nám podívá na pikočučku i mezi plováky. Nápojový stevard se ujímá role vyloďovacího důstojníka a svědomím že tašky se nesmí namočit vyráží s komandem směr pobřeží. Taková nádherná písčitá plážička tam je, takové nádherné vlnky před ní se povalují… Až takhle zajímavě provedené vylodění se často nevidí… Chudák vyloďovací důstojník z toho má málem smrt a kontrolní SMS výsadku nejsou doručeny ani druhý den než zmizíme ze signálu.
Kotviště není zrovna ideální a tak prostě zvedáme kotvu, kamarádská bójka o nás naštěstí ztratila zájem a tak máme úplnou volnost a vyrážíme kolem ostrovů zpět po vlastních stopách a zamíříme někam směrem ke Galapágám kde by jsme měli chytit pasát. Noc jako obvykle probíhá za světelných efektů, tentokrát si mistr scénárista naplánoval všechny čtyři strany a po půlnoci do rána to práská všude možně kolem. Jednu dobu začínáme uvažovat o bundách, přece jen je dost chladno i přes to, že pohled na teploměr ukazue hezkých letních 26 stupňů. Na loďi to vypadá jako na rodeu a nevypadá že by to mohlo být díky bouřkám příjemnější. Ráno od sedmi, kdy mi začíná šichta se to kolem rojí bójkama a vlaječkama. Máme asi opravdu štěstí, že jsme v noci nic takového nepotkali. Tanní pohodu zpříjemňují delfíni, pak další, ty už tentokrát točím, při čtvrtém výskytu této ryby ztrácí posádka zájem vyvíjet jakoukoli činnost vedoucí k jejich zdokumentování a při čísle osum přestávám počítat i já. Zkrátka téměř všechno živé se přestěhovalo do Panamského zálivu. Vlastně jediné co tady není tak jsou takové ty malé létající rybky, které dokáží v hejnech odletovat až padesát metrů od daleko od přídě. Zato je tu jiný druh létavců. Nejsou to plachtiči, ale takoví silový máchači “křídli”. Na první pohled se jedná o rejnoka, nebo něco co se potkalo s parním válcem zespoda, který zuřivě máchá ploutvema jako křídly za neustálých pokusů o let při vyskakování z vody. Kupodivu i celkem vysoko. Mořské vlnění se mění na takové to nádherné oceánské kdy poskakování na krátkých vlnách střídá ježdění ve výtahu nahoru, dolu na nádherných, táhlých, vysokých vlnách. Před polednem začíná rybářská soutěž, Jiříčkovi se nedaří uvázat háček a tak jediný účastník Igor nahazuje svou barevnou chobotničku. Vypadá to že hlady neumřem, po půlhodině máme rybu, Dorádo, akorát ve velikosti pro pět lidí. Improvizujeme s obědem a ryba se stěhuje z moře téměř přímo na pánev.

No, cestou se potkala s nožem, solí, pepřem a možná něčím dalším co způsobylo že byla skutečně lahodná.
Večer nás čeká promítání poučného filmu “Dnes naposled”. Já toho mám za celý den a celou noc, kdy chvílema spí člověk téměř ve vzduchu, plné zuby a odcházím se trochu prospat. Ne že by to bylo o moc lepší než předešlý den, opět poskakujeme na mrtvých vlnách a tak do třetí ranní toho stejně moc nenaspím. Tentokrát byl scénárista asi mírně rozladěn a tak namísto světel nám posílá trochu větříčku a nějaký ten deštíček a tak na polovytaženou kosatku valíme chvílema i pět, s proudem sedm uzlíků. Od sedmi začíná chcát pořádně a tak i v deset zvládáme sprchu ve sladké vodě, která teče po plachtě. Už jen se oholit a je jsme opět jako ze škatulky. Jen ty podniky kam by se dalo vyrazit tady chybí…
Odpoledne se nám podaří pro změnu chytit wather fax, což je samozřejmě důvod k malé oslavě a cesta probíhá v klídku a pohodě dál s vědomím že do dvou dnů se nám snad podaří chytit pasát a pak už jen povalíme pod plachtama dál na západ. Přes noc ještě párkrát sprchne a ráno se ukazuje osamělý šutr s honosným názvem Isla Malpelo. Jedná se o přírodní rezervaci, asi ptačí, bo nějaké větší zeleně by se tam trosečník nedohledal. Zkoušíme nahodit návnadu, přece tady podle toho množství ptáků něco být musí. Kousek od těch nádherných skal zpomalíme ještě na krátkou koupačku a pokračujem dál směrem ke Galapágám. Je neděle a tak máme k obědu (nebo je to možná večeře, zkrátka hlavní denní chod) ptáka. Francouzská kachna v konzervě je opravdu super. Nedokážu pochopit proč se ty nejlepší věci v plechovkách u nás nevyskytují také. Sádlo z kachny schovává Pavel do ledničky na bramboráky, prý majoránky je dostatek… Cestou nám moře posílá do cesty pár delfínů a nějakou tu želvu. Polívek ve vlastním hrnci nakonec vidíme ten den čtyři. K večeru ještě vytáhnem hlavní plachtu úplně díky čemu vítr okamžitě zvadá. V tu chvíli navíc zabere opravdu kapitální úlovek, skáče a mrská sebou nad hladinou jako na přehlídce. Bohužel tentokrát ryba zvítězila, pokud ji nedostalo něco jiného, a tak vytahujem jenom prázdný vlasec bez navázaného lanka a návnady. Naše chobotnička je v čudu… Naštěstí má Igor návnadu ještě jednu, takže by jsme se nějaké té ryby časem mohly přece jen ještě dočkat.
Západ slunce na moři je něco neskutečně nádherného. Asi tak jako západ slunce na horách a s noční oblohou plnou hvězd je to obdobné. Zatím jsem nenašel místo kde by zářily jasněji než na těchto dvou místech. Dominantou oblohy začíná být jižní kříž. Velký vůz je také ještě vidět vysoko, malý vůz téměř zaniká a severka se sklonila k obzoru a dá se najít už jen podle vzdálenosti od velkého vozu. Co nezvládá noční obloha, dotváří pak východ měsíce a o pár hodin později i východ slunce. Prostě plavba po moři, znáte to, jeden kýč vedle druhého, tak snad pár provokativních záběrů vyjde…
Rozbíhá se palubní loterie o termín příjezdu na Markézy. Nejrychlejší cestu tipuje Jiříček, konkrétně 17.7., pak následuje Igor s Pavlem, já tipuju 27.7. a David 29. Celá tato loterie se pak zvýrazňuje v dalších dnech tak jak se pomalu blížíme k cíli a průměrná rychlost se pohybuje přes sedm uzlíků, což je stále pro Jiříčka zbytečně pomalu…
Pomalu, pouhých 7 uzlíků, se blížíme ke Galapágám a najednou se nějakých 200 majlí na NE od nich zjevuje ve vlnách vysokých, za vody padající, člun rybářský, vratký, dvouosobový. Ukazuje nám na černý praporek signalizující konec sítě, pouhých padesát metrů od levoboku. Další prý mají následovat a máme uhnout něco málo, asi dost, doprava. Chvíli po tom co se toto neskutečné plavidlo noří za obzor nevydržíme a měníme opět na náš původní kurz. To vše ale pouze do té doby, než se na levoboku objevuje ve vlnách kanystr a po chvilce pátrání se v našem kurzu zjevuje i druhý. Otáčíme ostře vpravo, deset metrů od nás je vidět krásné zelené lanko, které použili rybáři na síť.

. Držíme se na dohled sítě a za černou vlaječkou označující její konec točíme mírně zpět k našemu původnímu kurzu. Teď už se přece jen nevracíme úplně a za chvíli je na obzoru vidět rybář, kterého mineme vlevo. Toliko snad k teorii a přejděmež zpět do praxe. Kus před tím, než ho mineme, vjíždíme do posledního úseku sítě, mezi poslední kanystr a černý praporek. Tak se nám to napotřetí povedlo, juchů, David jde do vody, seznamuje se s místním, asi naším lodním, žahavým nesmyslem a následně si pořizuje zajímavý antifoulingový motiv na bílém tričku. Nebýt to právník, tak by se tím mohl i živit. Rybářů se nás po pár minutách pozorování zželí, připlouvají k nám a říkají, že mámo lano přeříznout, čímž se nakonec osvobozujeme a vyplácíme se pár krabičkama cigaret. Přece jen se vyplatí mít na palubě vedle potápěče i nějaké ty kuřáky.
Původní plán, proplouvat mezi Galapágskými ostrůvky Pinta a Marchela za světla se nedaří a nakonec je míjíme kolem jedné hodiny v bezměsíčné noci, kdy nastupuju službu. Jo, někde tam ty tmavé fleky na obzoru, to jsou ony. Ráno pak připlouváme k největšímu ostrovu, Isla Isabela, který nám poskytuje málo vídaný pohled na celou svou krásu bez toho aby byl zabalený do oblačného hávu. Jak se posouvají hodiny a my plujeme kolem ostrova vstříc rovníku, je jasné že někdy po poledni, během odpoledne, navštíví loď jistý zástupce Neptuna a uvede posádku (Igor jediný je již křtěný) do vod jižních moří s příslušnými ceremoniemi. Co zhoufovanou posádku na zádi (nezaujatému pozorovateli může připomínat stádo ovcí před porážkou…) může potěšit je fakt, že všechny létající ryby jsou naházeny z paluby do moře, žádný pukavec nikde nikdo nepotkal (přece jen nemáme komín…). Vyslanec Neptuna “Slaneček Pochvovitý” se nakonec zjevuje třičtvrtě hodiny po poledni, lodního času, na 091°37.1’W těsně vedle Galapág. Nevím, kde by to mohlo být lepší místo na první překročení rovníku, které v sobě zahrnuje i rovníkový křest nováčků. Všichni čtyři jsme postupně křtěni mrtvou rybou, kterou briskně zastoupí krabička sardinek, dostáváme svá křtěná jména, mě připadne “Leguán Jižní Informační” a s ostatníma pánama “Šumař Galapágský “, “Erik Bílý Jižní” a “Satyr Panamský” přijímáme postupně od Neptunova zástupce kalíšek, spíše obyčejný “stakan” nápoje. Kalíšky jsou čtyři a ve dvou je slaná voda, ve dvou dalších pak vodka. Piju jako poslední a pánové pro mne naštěstí vylosovali vodku, juchů, leje se šampaňské a Neptunův večírek na jižní polokouli začíná. Galapágy nám pomalu mizí za zádí a místní lachtaní párek nám mává ploutví na rozloučenou.
Dny na jižní polokouli plynou jeden za druhým, vyplněny čtením, službou, náhodnými setkání s rybáři, chytáním předpovědí pomocí faxu (wheter fax), výtečným jídlem, filmovými večery, observací a určováním polohy, opravou plachty, kdy se utrhne provázek od kladky prvního refu, kartami, koupáním nyní spíše polévání a mytí kýblem na zádi, neboli na místní slunečné pláži, rybařením a dalším úlovkem “doráda”. K veliké radosti Jiříčka posouváme SOG rekord z 12.8, který jsme udělali ještě někde v panamském zálivu na krásných 16.3 uzlíku a vypadá to že na Markédách budeme dokonce dřív, než tipoval, TTG na ostrůvek Ua-Huka, nějakých 35 majlí před Nku-Hiva, ukazuje chvílemi na 16tého, sem tam 15tého. To vše doplňuje Pavlík opravdu lahůdkovou stravou jako je kolínko a houskovým knedlíkem ke kterému pivo opravdu bodne, v neděli pak jsou bramboráky na husím sádle, k tomu hraje Smetanova Má vlast a dopíjíme poslední pivo. Igor odněkud vyskladní i “poslední” rum a pak už jediné co na lodi mizí je voda. Podezřele se ztrácí z tanků a nám se stále nedaří přijít na to, odkud a kam. Během poledního, lodního času, samozřejmě, dne 8.7. lámeme 1.500 majlí, které nás dělí od Markéz a všude kolem je jen moře, létající ryby, příjemný pasát, žádný signál, loď, ticho i v rádiu a dokonce i teplota si uvědomila že se jedná o rovník a něco s tím k naší potěše i podnikla.

Zase jednou opouštíme použitou mapu a Igor vyskladňuje Markézy a Polynézii. Na jednom z ostrovů, Ua-Pou, lze požičať íhaháka a prošukať ostrov, tak uvidíme. Posouváme opět rekord v SOG, tentokráte na 18.5 a denní míru majlí z 205 na 208. Také už se pomalu začínají projevovat příznaky dlouhé plavby. Zjišťujeme, že ten sáček, ve kterém má být sůl, je pouze převlečený cukr, to co se jevilo v obchodě při nákupu jako jar, je ve skutečnosti cosik na prádlo, možná aviváž podle vůně. Trvanlivost rýže v igelitovém sáčku uložená pod podlážkou se také rozhodně nedá počítat na dvacet dnů, obzvláště když jsou kolem umístěné tekutiny ve větším balení a tak potřetí od panamy beru kýbl, vodu, savo a hadr a jdu zakleknout. Poprvé to bylo ve skříňce kde byl uskladněn loďák a kam se dostala voda z příďové kóje, k velké radosti penicilínu, podruhé se tento jediný zástupce místní flory uhnízdil na batohu, který ač vytažen, přece jen poskytl potřebné navlhlé podmínky a tentokrát potřetí, pod podlážkou.
Pavel pak večer zadělává na chleba, který má být další den ke kolínku ala ovárek. V neděli odpoledne se jižní pasátek začíná pomalu zklidňovat a nějakých 800 majlí od Ua-Huky se Neptun rozhoduje že by jsme tam byli přece jen moc brzo a přiškrtí větrné ventily na pouhých 5 až 8 uzlíků ESE, E a ENE. Není o moc více deprimujících situací, snad jen ty úplně opačné, než nechutně kýčovité východy a západy slunka s měsícem téměř v úplňku posměšně se zrcadlícím na lehce zvlněné hladině Tichého oceánu a uplutými 80 majlemi za den. Pokud to takhle půjde dál, tak ještě vyhraju i sázku na dojezd na Nuku-Hivu. Nad Seinou se pomalu roztahují perutě nudy, malomyslosti a beznaděje, což vrcholí novou soutěží o zachycení nejmenší rychlosti. Přispívám do fondu zachyceným pokusem 3,5 uskutečněným pouhých pár hodin před startem soutěže, čili ne zrovna platným, ale snad se ho někomu podaří překonat. A snad budou také zachycené meteofaxy pravdivé a ve čtvrtek už zase povolí kohoutky a my opětovně povalíme svých příjemných 180 až 200 majlí denně.
Ve středu odpoledne proběhne na lodi revize zásob a následně Igor se slovy “Není čas na hrdinství” nakopne motor a vyrážíme celými pěti, občas i šesti uzlíky vpřed. Původně pod plachtami to bylo kolem tří, čtyř, za slabého větru do deseti uzlů. Ráno dalšího dne se opravdu rozfoukává a my opět vybalujeme prádlo, vypínáme motor a valíme sedm, osm, chvilkama i deset uzlíků na mírný jižní pasát o síle deseti až patnácti uzlů. Během dne pak postupně zesiluje až ke dvaceti a na noc se ani moc nezklidňuje, takže začíná být jisté že to Jiříček trefí na den přesně.
Dneska, den po Francouzském státním svátku, dobití Bastili, v pátek 15.7. máme malý svátek pro změnu my, i když oslavu musíme ještě na chvíli odložit bo TA JEDNA, někde správně zašitá láhev rumu, se nedaří najít. Za jižního pasátu o síle do 25 uzlů jsme konečně přemostili originál vysokotlakou děravou praskající hadici přívodu slané vody do osmózy která je prý zesílená drátem, pomocí obyčejné domácí zahradní hadice která je vyztužena pouhými tenkými provázky. Na první pokus jsme jí vedli venkem přes salon a kokpit a vnitřkem ji protáhnem až na Nuku-Hivě, kde k tomu bude přiměřený klid, bez houpání. Máme sice ještě v pravém tanku asi půl nádrže a v levém deset čísel vody na dně, což je asi tak čtvrtka nádrže, která je asi podle mahmůdů ve výrobě zamýšlená jako železná rezerva, bo trubka na odvod vody v této levé nádrži končí nějakých deset centimetrů nade dnem, ale takové doplnění vodních nádrží až po okraj a sprcha ve SLADKÉ vodě je opravdový požitek. I když to s člověkem ve sprše omlátí komplet všechny stěny a chvilkama to vypadá i na bližší seznámení se stropem.

Kdo si dával námořnickou sprchu v 25 uzlovém větru a dvoumetrovýma vlnkama to jistě dokáže ocenit.
Původní plány na zastávku před Nuku-Hivou ještě na ostrově Ua-Huka pomalu berou za své, neboť TTG k němu nám vychází na nějakou třetí hodinu ranní, sice za měsíce v úplňku, ale námi neznámou oblast a ke všemu je jeho severní pobřeží v mapě označeno jako “uncharted area”. Zkrátka v sobotu, 16.tého v osm hodin ráno lodního času, u nás je právě pět hodin odpoledne ještě téhož dne, zatím téhož, do překročení časové linie a nás od Ua-Huky dělí pouhých 150 majlí.
17.7. v pět hodin ráno nás pak od Nuku-Hivy dělí pouhých 12 majlí a i když jsem neviděl Ua-Huku, kterou jsme míjeli kolem třetí, tak je jasné že na mojí vachtě poprvé uzříme Nuku-Hivu. Počasí je značně deštivé a ničím nepřipomíná ten ráj klidu, míru a dobrého počasí, který je inzerován v nejedné brožuře. Po necelé hodině se ostrov konečně zjevuje v mracích deště a zhodnoceno kapitánem, který k němu již jednou připlouval za nádherné klidné měsíčné noci, počasí je jako když se připlouvá na Aleuty, jenom tu není taková zima. Teď už Jiříčkovi vítězství nikdo nevezme, trefil to přesně na den a tak dopoledne pouštíme kotvu v zátoce, dáváme snídani a vyrážíme za menší průtrže gumákem ke břehu. Jak už to tak s touhle lodí bývá, připluli jsme ne úplně ve státní svátek, ale přece jen v neděli, takže office má zavřeno a než stihneme vypít pivo v první knajpě, kterou potkáváme, navíc ještě zavřené než jsme do ní vtrhli, tak nám zavítá i místní obchod. Nezbývá tedy nic jiného, než po krátké obhlídce pobřeží usednout do toho jediného šantánu kde to žije a dát si pivo, víno a něco malého k tomu. Šantán je situován do velkého U, kde uprostřed je betonový plácek na kterém by se i hokej dal hrát, před deštěm pak stoly jsou chráněné střechou z palmového listí a místních tu je téměř plno. Aby taky ne, když se koná místní soutěž v páce. Z odpoledníčku děláme pěkný večírek, prázdné láhve od vína se množí na stole a nakonec krátce po západu slunce mizíme dopít poslední láhev vína na loď. Další den by měl být ve znamení nákupu a obhlídky ostrova, zkrátka opravdu vydařený večírek…
Ráno se po snídani vydáváme na břeh, Igor s Pájou směřují na přihlášení a do nemocnice, kde by měli předepsat něco na dnu a já s Davidem a Jiříčkem řešíme auto na výlet. Po pár chvílích se scházíme, vyrážíme hledat lékárnu a pak už nebrání nic naší obhlídce ostrova. První cesta vede do Taipivai, pak nás čeká Hatiheu a pak zpět do Taohae. Cesta poskytuje opravdu nádherná panoramata. Neskutečná krása, kde se snoubí skály, kopce, zátoky a moře se zelení tropického pralesa, palem, savany až téměř pouště a borovicových lesů. Pokud někdo byl na Madeiře, tak toto je podobně nádherný ostrov. Jen cesty taky jsou trochu horší, je pravda že po tom co jsme na betonové cestě vystoupali až nahoru do sedla, tak na první “křižovatce” přešla do asfaltové podoby s nakreslenou středovou přerušovanou čarou, ale po chvíli se opět mění na beton. Po opuštění Taipivai pak přichází šotolina, sem tam říznutá betonem a před Hatiheu pak regulérní terén na blátě. Teď už chápu složení místního autoparku, obzvlášť když zatím neprší. Řidiči rallye a nadšenci pro terény vy si tady užili. Do Taohae dorážíme až po západu slunce a po výborné večeři v místním vyhlášeném hotelu padáme vyčerpaní spát.

Kapitola 7. – Nuku-Hiva – Raiatea

Ráno po snídani vyráží Igor s Davidem a Jiříčkem na nákup, pro naftu a vrátit auto a já s Pájou jdeme protahovat naší známou děravou hadici na přívodní tlakovou vodu k osmóze. Davidovi se jí podařilo vyrvat z montážní pěny a tak protažení, přidělání, odvzdušnění a odzkoušení už je pouze otázka chvíle. Moc dlouho jí běžet nenecháváme, voda v místní malebné zátoce tak trochu zavání, trochu více. Před jedenáctou doráží Jirka s člunem plným vody a kanystrů s naftou. Využívám toho a jedu na břeh, vyzkoušet konečně místní net.

Igor čeká u nákupu na mole a ukazuje na právě odplouvající loď od pláže, právě proběhla záchranná operace a dostávali jí z pláže, neustála na kotvě, lodička maličká… Ještě se čeká až bude otevřený obchod a my budeme mít konečně na mytí nádobí i něco jiného než jen aviváž. Konečně pak po čtvrté odpolední zvedáme kotvu a vyrážíme směr Raiatea. K tomu se přidává západ slunce a při větru ESE dosahujícího ke třicítce, když dovaříme pitnou vodu do nádrží, se vracíme ke kolotoči hlídek, jídla, kýčů, čtení a ochutnávání tunajších nápojů, zatímco Nuku-Hiva nám mizí za zádí a Ua-Pou se smutně skrývá v oparu na levoboku i se svými koňmi na pučení k projížďce po ostrově.
Mnoho chytrých lidí tvrdí, že současné lodě sů také volaké pretechnizované, což se nám projevuje druhý den po vyplutí, když se snažíme vařit vodu. To co v zátoce na Nuku-Jivě bez problémů fungovalo, to po jednom dni stráveném na moři fungovat přestává. Kontrolka signalizující připravenost a možnost spuštění, taková malá zelená potvora, sice svítí, ale to je asi tak vše jak se water-maker projevuje a to i po stisknutí zeleného tlačítka. Opravdu je zelené, nikoli červené a nějaký Nový Zéland nám zatím také není ukradený… Po chvíli PZN (přečti ten z..ý návod) a hledání v motorovém prostoru nacházíme pojistky a ejhle, už to hučí a po chvíli i plní tanky vodou, sladkou.
Vítr se po dvou dnech uklidňuje na normálních 15 E a následující dny jednotvárně plynou v kolotoči hlídek obyčejného lodního života, občasného klepnutí do vodní pumpy zajišťující její probrání se k životu, zakvedlání pojistek na water-makeru, debatě o tom, zda pověšené banány jsou ty k jídlu, anebo do trouby, respektive, zda se pečou ve slupce, nebo bez a neustálých kýčovitých západů slunce. To až do soboty ráno, kdy pravobokem míjíme atol Mataiva. Nakonec jsme se trefili mezi Mataivu a Tikehau i když původně to vypadalo, že vezmem Mataivu ze severozápadního konce, kde je pouze volné moře. Plout víc východně a brát Tikehau pravobokem, pak by jsme možná viděli a třeba i navštívili atol Rangiroa, kdo ví jak by se Igor rozhodl i když tvrdí že vidět jeden znamená vidět všechny. Motáme genu a jen s hlavní se přibližujem k pláži a příboji kam až nám obezřetnost dovolí. Po pláži pobíhá pár “asi”turistů a jeden dokonce předvádí mávání, zahlédneme auto a dokonce chytáme signál. Už ani atoly nejsou, co bývaly…
V neděli v ranních hodinách před sebou zahlédneme náš cíl, Raiatea, jejíž vršek se noří v mracích a vedle ní na severozápad ostrov Tahha, které jsou spojení nerozlučně korálovým reefem. Na levoboku pak pozorujeme ostrov Huahive, který zvrásněním, skálama i zelení dost připomíná Nuku-Hivu. Asi by tam bylo také dobré svezení v teréňáku. Raiatea rozhodně tak hezky nevypadá, alespoň z dálky, tak uvidíme. A je co, tak jak se pomalu přibližujem, roste Raiatea do výšky, objevují se podrobnosti hřebenů, skal a údolí. Igor volá místní pobočku Dreamu a dozvídáme se, že dneska budeme na bóji a zítra ráno se uvidí. Kolem poledního nás dělí od ostrova už pouhých 6 mil a posádka dokončuje lehké sanitační cvičení na lodi, přece jen, na kapitána tam čeká snoubenka.

 

 

Fedíkova cesta – Jak jsem “ne”jel na Viktorce, aneb tak trochu dálková plavba